Zajímavosti

Bramborová válka 1778 (příloha ke kronice)

Dlouho jsem se pídil po takzvané "Bramborové" nebo také "Švestkové" válce z roku 1778 týkající se úseku Klášterské Lhoty. Různé záznamy jako je třeba knížka o Lánovu a v ní právě chybí úsek týkající se naší obce.

Podařilo se mi díky panu Václavu Šrajerovi z Dolní Kalné získat zápis ze soukromé kroniky, kterou zapsal kalenský rodák Dr. Ing. František Špetl do památníku své příbuzné dle vyprávění svého dědy následovně: Roku 1776 byl krásný podzimní den. Lid vzpomínal na sedmiletou vojnu před dvaceti léty,kdy ho sužoval Prajz. Krajem prošel hlad tak krutý, že lidé pojídali kůru ze stromů, hladem umírali, kdy placky z otrub smetených ve mlýně jim byly pochoutkou. Pak se krajem převalila selská bouře, vzniklá na Náchodskou a Broumovsku. Zdivočelé houfy vzbouřených sedláků se valili podhůřím a táhli k Jičínu a Mladé Boleslavi, z části padli pod palaši Wallisových dragounů a v rybníku u Chlumce. Desítky sedláků byli ukovány v kládách na zámku náchodském s "gubernem" ruzyňským rychtářem Nývltem. Těžké to byly doby, kdy země vysátá dlouhými válkami byla zubožena. Sedlák byl přitlačen k zemi těžkou robotou i svévolí "pánů Franců". Plahočil na svém a plahočil na panském. Tvrdá půda obdělávána starým způsobem háky, v úhoru málo plodila. Těžko se žilo. Zase volali synky na zámek a zase je brali na vojnu. Vraceli se po letech zestárlí, životem omrzelí. Mnohý zmrzačený pak byl šťasten, když mohl někde ve dvoře sloužit za pasáka nebo hajného. Rok 1778 budil novou hrůzu. Pověsti o nastávající vojně se rychle šířily. Ke hranicím se všech stran proudila vojska. Skřípaly povozy naložené válečným materiálem, hrčela děla, cvakaly podkovy koní četných škadron jízdy. Bílé stejnokroje císařských vojsk byly zpestřeny černými pancíři kyrysníků, dolmany husarů, zelenými plášti Chorvatů a rudými čapkami pandurů.

Kraj podél Labe od pramenu až po Josefov brzy byl plný vojska. Na vrchách na táhlém hřebenu nad Labem stála baterie. Kruhovitý násep svíral malý lesíček, vévodící celému kraji. Tam se otevíral pohled do daleka. Na protějším břehu se červenala pískovcová skála, tam tehda stál Prus. Vlevo byl hluboký tmavý les, kde se říká "V láně". Vpravo byla širá pole, sice již sklizená, ale dosud zkrášlená podzimními barvami. Opodál stála mohutná lípa a pod ní kaplička. Tam před léty sedlák Lorenc vyoral sošku Panny Marie, která stojí na oltáři ve farním chrámě. Přes čelo má rýhy od pluhu. Dle pověsti ji do země zahrabali mniši z nedalekého kláštera ve Lhotě, aby ji ukryli před Janem Žižkou, obávaným vůdcem Husitů.

Ve vesnici mezi chalupami s doškovými střechami bylo rušno. Všude plno vojska, na cestách i v chalupách. Sedláků v krátkých vyšívaných kožíšcích, nebo modrých soukenných kabátech a koženkách bylo málo vidět. Jen kluci věcně zvědaví pobíhali kolem vojáků v bílých uniformách. Chystala se velká událost. Všude byl ruch a shon. Šarže pobíhaly, křičely a důstojníci na koních udíleli rozkazy. I domácí obyvatelstvo bylo zneklidněno. Na přehlídku svých armád měl přijet sám císař Josef II. Z nedalekého panství honem přijel pan vrchní v sametovém, stříbrem lemovaném kabátci, krajkovém jabotu, s třírohým kloboučkem. Rozčileně točil v prstech emajlovou tabatěrkou. S ním přijela celá honorace panství: pan důchodní, pan kancelářský, pan nadlesní, správce a ostatní páni, jak si je ustrašení sedláci po straně ukazovali. Zajeli na faru, kde je uvítal pan farář, uchystaný v rochetce. Zval je dále k malému pohoštění. Kostelník od rána seděl na věži a pilně se díval v ta místa, kde silnice se nad svahem zatáčela k vesnici. Jeho úkolem bylo panstvo včas upozornit. Na faře bylo živo. Ve škole v tom nízkém, z černých trámů roubeném stavení nedaleko kostela na Havlově kopci, kantor oblečený do zeleného šosatého kabátce řadil děti do špalíru. Sem tam některému klukovi vlepil pohlavek za to, že nechápal velikost chvíle a v pozadí darebačil.

Blížilo se poledne a rozechvění vzrostlo. Pojednou v záhybu silnice se objevila kavalkáda četného štábu. V jejím čele byl sám císař Josef II. v bílé uniformě s hvězdou na prsou. Měl podlouhlou tvář a modré oči. Jel obklopen družinou zlatem lemovaných generálů a četných důstojníků. Zvony na věži se rozhlaholily. Ozvaly se výkřiky: "Už jedou." Všech se zmocnilo rozčilení. Panstvo z fary se vyhrnulo k uvítání. Zazněly intrády. Císař se svou družinou zastavil před kostelem. Pan vrchní spustil obsáhlou repliku, ale brzy byl přerušen. Na to nebyl čas pro vojenské záležitosti. Od zklamané skupiny se panovník odvrátil. Dříve než měl kantor čas se školními dětmi provolati několikrát "Vivat", důstojník vedl skvělou družinu k prohlídce nedalekých válečních postavení. Klusem se rozjel od kostela, úvozem kolem rychty přes brod na "Homoli" a polní cestou na návrší, kde v dávných dobách vedla "zlatá zemská stezka" do Slezska. Minuli známou lípu s kapličkou a po hřebeni klusem přijížděli k baterii obehnané valem. Otevřel se jim pohled do údolí Labe, na protější pahorky i na pruské hlídky, které patrolovaly na návrších za Labem. Císař se zastavil. Z pouzdra vytáhl trubkový dalekohled a pozorně prohlížel krajinu. Císař sebou náhle živě hnul. Ukázal do protějšího údolí na skupinu chalup, které se krčily k protější stráni. Tam stála pruská hlídka. Císařův zrak zpřísněl. Prudce se obrátil ke svým průvodcům. Pak se císař otázal: "Proč jste nechali bez povšimnutí nepřátelské hlídky tak blízko baterie?"

"Přeje-li si Vaše veličenstvo, zaženeme je hned za Labe", pospíšil si s odpovědí generál Lasoy, aby zakryl nemilé nedopatření. Opravdu, divná to byla válka v roce 1778. Již řadu neděl ležela vojska proti sobě a téměř se ani nehnula. Vojáci při ní zápasili více s "bandůry" na polích v řádcích než s Prušáky. Proto se jí také říkalo "válka bramborová" nebo "švestková". S nabídkou generála Lascyho císař souhlasil a mírně pokynul hlavou. Hned na to zazněly povely a v baterii se rozvinul čilý ruch. Děla byla vytažena do palebního postavení, zamířena a ohněstrůjce přiložil doutnák k prvnímu dělu. Zazněly výstřely, vyvalily se dýmy a tichým krajem se nesly další dělové rány. Palba mohutněla. Baterie se zahalila dýmem. Do údolí svištěla smrt a zkáza. Ve vesnici se chvěla okna. Lid v úzkosti se křižoval a modlil: "Bože stůj při nás".

Vzduchem zaječely zvuky polnic a hned na to se řadil prapor císařských k útoku. Bubeníci uhodili v bubny a kolony se vrhly vpřed. Zapraskaly výstřely, ozvaly se výkřiky. Nastal boj na bodáky. Za chvíli bylo po všem. Jen 17 vojáků a jeden důstojník zůstali na bojišti mezi zbytky doutnajících chalup, svíticích ještě do noci.

K večeru se císař vrátil do vesnice unaven. Bylo již pozdě. Pan farář nabízel nejkrásnější pokoj, ale panovník odmítl. Chtěl přespat jako vojáci v některé chalupě. Ukázal na nejbližší a hned k ní zamířil. V panímámě Maskové by se v tu chvíli krve nedořezal. Do tmavých dveří vešel císař s několika důstojníky. I křesťansky ho uvítat zapoměla. Císař k ní přistoupil a vlídně promluvil několik slov. Dobře mu nerozuměla. Císaře v mladých letech učil Václav Pohl, který si českou mluvu přetvářel po svém. Dlouho se vzpomínalo na jeho název dýmky, kterou nazval "libočudná podnosnice".

Panímáma snášela co měla po ruce: vajíčka, máslo, smetanu. S nožem v ruce na dvoře pronásledovala kuřata. Císař si vzal kousek selského chleba s máslem a hrníček smetany. Byl to hrníček, který si panímáma přinesla z pouti. Císař ukázal na pec, kde se sušily tvarohové kuličky. Panímáma se zarděla jako panenka. Omlouvala se: "poníženě prosím, to jsou homolky, to jen tak po prostu". Císař jich několik snědl. Byly dobré, kmínované a v ústech se jen rozplývaly. Císař je chválil, ale panímámě bylo přece jen horko. Na noc vystlala postel vysoko peřinami z dceřiny výbavy, jen aby císař dobře spal. Jak spal, hospodyně se nedověděla. Císař odjel časné ráno. Brzy potom patálie Skončila. Byl uzavřen mír a vojáci odtáhli.

Vesnice měla klid. Po sv. Martinu napadl sníh.

Starý Mašek, který o muzikách pískal klarinet, když se od muziky vracel domů, v řeči se chlubíval, jak se císaři pánu u nich líbilo. Prý mu při loučení císař poklepal na rameno a zval ho do Vídně. 0 nocleh že nemusí mít žádnou starost, že bude spát u nich jako v tom hradě. A paní císařovna prý upeče pěknou husu. Panečku ta se v tom vyzná, oni mají husu každou neděli.

Přešla léta, přešly zimy. Baterie zarůstaly lesem. Zmizeli pamětníci. Jen letopočet na balvanu zůstal a polorozpadlý kříž nad hrobem sedmnácti vojínů.

Tolik ze zápisu kroniky z Dolní Kalné.

Zatím se mi nepodařilo najít ten balvan ani kříž, na kterém by byl letopočet 1778. I když jsem všechny dostupné pomníky a kapličky ofotografoval.

Za druhé v této kronice je zmíňka o lípě s kapličkou, kde prý sedlák Lorenz vyoral sošku Panny Marie, která byla potom na oltáři v kostele v Dolní Kalné.

Ze zápisu z "Berní Ruly" o daňových poplatnících, kterou sestavil Dr. Václav Pešek Hradecký, i když je z roku 1854 t.zn. o 76 let později, jsou samá česká jména a žádný sedlák se Lorenz nejmenoval. Kloním se tedy k pověsti z Heimatkunde der Hohenelber Bezirk (Dějiny vrchlabského okresu), kde se píše, že socha Panny Marie byla vykopána ve stodole č.p. 5 v Klášterské Lhotě a rýhu na čele má od motyky.

Poznámka proč se té válce říká "bramborová" nebo také "švestková" to proto, že vojákům, kteří leželi na vršku nad Lhotou několik týdnů aniž by bojovali a měli nedostatek jídla, tak se vrhli na pole a vyhrabávali brambory z řádků a opékali si je na ohníčku. Do vesnice chodili na zrající švestky. Kaplička pod lípou má letopočet 1676 a byla vyvrácena vichřicí a podle tetokruhů byla 280 let stará. Byla tam vysazena nová lípa.

Ten lesík, ve kterém byla zakopána dělostřelecká baterie, byl za JZD vykácen a zaorán, protože překážel "Honu". Také pomníček, který byl uprostřed pole, byl přemístěn na okraj k potůčku. Nevím, zda tento pomníček má nějakou souvislost s "Bramborovou válkou".

Zapsal do přílohy ke kronice Cerman Josef, kronikář obce

Výpis daňových poplatníků zapsaných v Berní Rule z r. 1854 svazek 13 sestavil Dr. Václav Pešek Hradecký.

Dle daňových poplatníků byla obec česká.
a 91 roků, t.j. v roce 1945 bylo v obci jen 6 smíšených manželství.
Před rokem 1256 bylo nejen Lhota, ale i okolní obce slovanské. V roce 1241 v Olešnici Řád Německých rytířů
V roce 1277 se celé Trutnovsko stává Manským krajem a je dosídlováno Němci.